Proces

Postupů, jak pracovat s hlínou, je asi tak úplně stejně, kolik je na světě hrnčířů. Tak já to trochu zredukuju a zkusím vám ukázat, jak to dělám já.

Jsem točíř a mám to ráda! Moji hoši by vám řekli, že je to satisfájing (pro nás dříve narozené – je to výraz pro něco uspokojujícího). Hlíny, které kupuji, nejprve míchám do požadovaných směsí ve šnekovém lisu. Bezprostředně před točením na kruhu ještě hlínu zpracovávám v ruce na dědově starém ponku, aby se dobře připravila na jízdu na kruhu, bez toho by mě moc neposlouchala… A když hlína poslouchá a hraje dobrá muzika, tak je točení opravdu velice uklidňující a uzemňující činnost. Je to nejkreativnější část mé práce a já ji mám fakt tuze ráda… 

K točení nejradši konzumuju pořádnej rokenrol, punk, starej poctivej hard-core, jistý polohy metalu a všechno dobrý ze sedmdesátek. Když chci trochu klidu, pouštím blues a určitou výseč českého folku. Popík ani meditejšn mjúzik jemných vibrací nemají u mě v dílně šanci! =)))

Řemeslo

No a teď končí všechno, co je satisfájing a přichází dřina a řemeslo=). Kreativních minut na hrnečku je vesměs pomálu, většinu času je potřeba ho opečovávat naprosto rutinními činnostmi.

Zboží čerstvě sejmuté z kruhu se suší pomalu v chladné místnosti bez průvanu, často se otáčí, aby se nedeformovalo nerovnoměrným sušením. Tak třeba usušit talíř tak, aby v peci neudělal vrtuli, je pěkná piplačka a akce minimálně na 14 dní plus nervy na pochodu! =)

Napůl usušený střep (tzv. kožený) se na kruhu obtáčí. Pomocí hrnčířských oček, která si vyrábím z hodinářských pružin, truhlářských kolíků a elektrikářských pásek, pak upravuji výrobek ze spodní strany a odebírám tak přebytečnou hlínu, tvaruji podední hrnků či nožky čajových misek…

Dokončování

V koženém stavu se hrnečkům tahají ucha, konvičkám lepí hubičky a vrtají sítka, víčkům přitáčí úchytky. Před zavřením do sušárny ještě orazím zespoda nádob svou značku. Je to šestihranná hvězdička. Tím fakt nechci říct, že jsem hvězda, ale odkazuji se tím na poctivé řemeslo jako základ. Ta hvězdička je totiž otisk obyčejného torxového šroubováku=)

Suchý střep před prvním výpalem ještě retušuji, případně dobrušuji víčka konviček, dóz a zásobnic, aby sedla do zámků jak prdel na hrnec. První výpal je tzv. přežah a pálím ho na cca 900-1000°C podle typu hmot. Díky němu je střep pevný a akorát tak nasákavý, aby bez újmy přežil glazování.

Glazury

Glazury jsou směsi různorodých glazurových surovin – živců, kaolinu, křemene, vápence, různých taviv, kaliv, barviv a všeho možného i nemožného – třeba popela z ořechových skořápek. Prostě je tam toho hodně a zároveň tam všeho musí být tak akorát, aby glazura měla požadované vlastnosti, vzhled, strukturu, barvu, viskozitu…

V tuhle část procesu moje srdce zaplesá a malý chemik ve mně rozsvítí očička – chemie glazur je má velká srdcovka=) Velkou většinu glazur si míchám z primárních surovin sama, případně používám různé své vlastní směsi komerčních glazur v kombinaci s vlastními recepturami. A tak míchám jako blázen všechno se vším, strašně si tím komplikuju život, ale jsem fakt happy – jak dva grepy. Vzorků glazur máme doma bambilión – běžně za rok namíchám třista čtyřista vzorků. Ale jen ty nejpovedenější z nich pak prochází dalším vývojem, zkoumáním a testováním tak, aby glazura mohla spolehlivě fungovat na nádobí. A to někdy trvá týdny, někdy měsíce a občas i roky…nekecám…=)

Glazury se nanášejí na střep smáčením, poléváním nebo stříkáním. Samozřejmě kombinuji všechno se vším, jak je mým dobrým chaotickým zvykem. Nejraději stříkám přes sebe několik tenkých vrstev různých glazur. Povrch pak není nudný, ale objevují se v něm hloubky, přechody, struktury… A tahle téměř konečná fáze práce je také tou, kde se toho dá úplně nejvíc zkazit, u keramiků doma prostě nikdy není nuda=)

Naglazovaný střep se pálí podruhé. U nás buď v elektrické peci na teploty kolem 1230-1250°C. Anebo v naší raketě – to je kubíková vysokožárná pec pro výpal dřevem, kde dosahujeme teplot cca 1300°C v zadních místech u komína a 1380 – 1400°C vpředu u topeniště.

Výpal

Mám ráda oba dva typy výpalu, každý má svá specifika, úskalí a složitosti. 

Pec na výpal dřevem je divočejší, hůře ovladatelná a víc nepředvídatelná, její obsluha vyžaduje mnoho zkušeností. Za odměnu díky působení plamene umí vykouzlit na zboží velmi zajímavou estetiku. 

Podle mě je ale mnohem větší frajeřina vytáhnout něco esteticky zajímavého z elektrické pece=) Ta je na druhou stranu lépe ovladatelná, dokáže držet stejné výsledky, které je pak možné zpravidla zopakovat (až na výjimky, co potvrzují pravidlo=))), je tisíckrát jednodušší k obsluze a nemusíte naštípat čtyři kubíky dříví, abyste ji vypálili.

Jo, jeden výpal v dřevopeci sežere přesně tolik dřeva, trvá cca 20 hodin a zvládneme ho absolvovat tak dvakrát třikrát do roka… Samotná nakládka pece trvá celý den a je alfou omegou úspěšného výpalu. Postavením nádob v peci totiž vedu plamen, kudy je potřeba. Plamen prochází v pecišti přímo kolem výrobků, kde jim vdechne neopakovatelný výraz a otiskne do nich svou přirozenou živelnost. Každý kousek je podepsaný souhrou nahodilostí. Díky konstrukci pece a použitým materiálům pak trvá asi 4 dny, než pec vychladne a toto pomalé chlazení probouzí v glazurách různé krystalické struktury a jiné nádhernosti=)

Není pec
jako pec.

Není pec jako pec. A ta naše raketa je hvězda především kvůli mistru pecařovi. Petr Toms nám ji postavil po dvou letech mého seznámení s keramikou, tedy v roce 2018, a nikdo jiný vám široko daleko lepší pec nepostaví. Petr je zároveň zkušený keramik a skvělý lektor a díky jeho kurzům v Kohoutově se můžu živit keramikou, aniž bych ji kdy vystudovala…=)

Finále

Po druhém výpalu třídím zboží na to dobré, co se povedlo, a na to, co hoši rozmlátí do cesty=))) To povedené je potřeba ještě dobrousit, zkontrolovat, nafotit, prodat, zabalit, odeslat…

A přesně to je čas, kdy už se nemůžu dočkat, až si zase pustím muziku, sednu ke kruhu a roztočím tvůrčí spirálu. Tok nápadů a představ, řemesla a dílenského rytmu, velkých očekávání a mnohých zklamání, nekonečných pochyb, poznání a objevů… V čím vyšších oblacích mi hlava lítá, když zase něco vymýšlím, tím víc musím být zakořeněná a fortelná, když se to snažím zhmotnit. Je to takové nekonečné hledání svých nejzazších možností a schopností, neustálý trénink vědomé pozornosti. A tak to zvenčí skoro vypadá, že vyrábím hrnečky, a já si tu mezitím poznávám sama sebe…=)

Košík
Close Oblíbené
Categories